Laureáti

AKTUALITY

Cena F. X. Šaldy za rok 2013 byla udělena Martině Pachmanové

Na základě dvoukolové volby bylo zvoleno, že letošní cenu obdrží Martina Pachmanová za knihu Zrození umělkyně z pěny limonády.

Sponzoři

2006

Jan Štolba (1957) vystudoval Pedagogickou fakultu v Brandýse nad Labem a pracoval pak jako skladník, sanitář, topič, hlídač apod.). Současně působil v několika hudebních skupinách. V roce 1988 emigroval do USA, od devadesátých let žije mezi Českem a Austrálií. Publikoval tři knihy próz a čtyři básnické sbírky.

Jako pronikavý kritik na sebe upozornil v Literárních novinách, kde publikoval zhruba do roku 1999; později tiskl své příspěvky v časopisech zejména v časopise Host, sporadicky také v Psím víně a ve Wellesu. Rozsah a hloubku jeho kritické aktivity ozřejmil teprve svazek Nedopadající džbán, jejž vydalo v roce 2006 nakladatelství Torst.

Kniha shrnuje studie o cca 60 českých básnících publikujících v popřevratových letech (od Lederera, Juliše či Listopada přes Jirouse, Jamka, Zajíčka k Halmayovi, Kremličkovi či Trojakovi) . Štolbovy texty vyznačuje vzácná schopnost číst jednotlivé básnické sbírky jako autonomní výpovědi (jde tedy o jakési neobyčejně intensivní “close reading”), v nichž je třeba nalézt osobní šifru, jež nemá jen povahu individuální poetiky, ale je také dokumentem autorova intimního vztahu ke světu. Štoba nevytváří skupinové katalogy, nesnaží se suplovat literární historii, ale chce být práv individuálnímu autorskému projevu. To se mu také mimořádně daří: viz např. analýzu “civilní moudrosti, pokory a zastřené něhy” u Karla Miloty, “pijácko-filozofické” samomluvy Andreje Stankoviče, “přeřeků a průsečíků” Petra Kabeše, “vhánění reality do bajky, hříčky nebo aforismu” u Ivana Wernische atd. atd.

Jsou to vesměs naprosto mimořádné kritické výkony, zvláště je však třeba ocenit ještě něco. Z knihy vyplývá, že Štolba se věnoval poezii devadesátých let vskutku systematicky, s nepolevující pozorností četl velké i malé texty, a v tomto smyslu beze zbytku naplnil právě vzorec šaldovské kritické praxe. Výsledek, jak jej prezentuje torstovský soubor, mi nesmírně imponuje: z chaosu básnických hlasů tu vystupuje složitá konfigurace, která už nicméně má vnitřní řád a poměrně přehlednou hodnotovou strukturu. Tuto mapu lze jistě upřesňovat a popřípadě polemicky korigovat, ale byl to právě Štolba, kdo pro tuto chvíli nejlépe zakreslil její souřadnice.