Laureáti

AKTUALITY

Cena F. X. Šaldy za rok 2013 byla udělena Martině Pachmanové

Na základě dvoukolové volby bylo zvoleno, že letošní cenu obdrží Martina Pachmanová za knihu Zrození umělkyně z pěny limonády.

Sponzoři

2002

(*14. 10. 1961 v Hradci Králové) filozof a filmový kritik. Studoval knihovnictví na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (1983-87) a filozofii na École des Sciences Sociales v Paříži (1990-94, 1995 zde obhájil doktorskou disertaci, jejímž vedoucím byl Jacques Derrida). V letech 1987-1993 byl zaměstnán ve Filozofickém ústavu Akademie věd. Od roku 1994 přednáší antickou a raně moderní filozofii (od renesance do 18. století) na Filozofické fakultě Karlovy univerzity. Žije v Praze. Vydal knihy Le lien intraitable, Enquete sur le temps dans la „République“ et le „Timée“ de Platon (Nezlomné pouto. Zkoumání času v Platónových dialozích Timaios a Ústava; Paříž, Vrin, 2001) a Rychlost a slzy (Praha, Prostor – Iluminace, 2002). Publikoval např. v Reflexi, Iluminaci, Cinepuru, Respektu, Mladé frontě Dnes a mnohých domácích i zahraničních filozofických sbornících. Kromě filozofických zkoumání se věnuje filmové kritice: jeho analytické eseje svým filozoficko-teoretickým rámcem přesahují komentář současné filmové produkce hollywoodské i evropské a usilují o postižení proměnlivosti a potenciálu filmového umění jako příznačného projevu vizuální historie moderního člověka.

Kniha Rychlost a slzy zahrnuje texty z let 1998-2001 žánrově i tematicky různorodé, psané pro noviny (Mladá fronta Dnes, Respekt) i pro odborně zainteresované čtenáře filmového časopisu (Iluminace, Cinepur), recenze filmů z Karlovarského festivalu i obsáhlé analýzy klasických děl světové kinematografie. Povaha filmového obrazu a příběhu, dějiny filmu jako otisk našeho času a jeho prožívání, vztahy mezi filmovým obrazem a hudebním dílem a především film jako provokující výzva obrazivosti a myšlení – jsou hlavními tématy Theinových textů. Jeho uvažování je soustředěno k naší současnosti a reprezentuje ji, utváří její duchovní profil, resp. jde proti ní, překračuje její prchavou aktualitu, historizuje ji a dívá se za ni. Vysoké vzdělanostní nároky, formulační vyostřenost a paradoxní obraty spolupracují na Theinově esejistickém stylu, který vyzývá čtenáře k podobné aktivitě, jakou podněcují u kritika filmy, a přináší svébytné pojetí kritiky jako ofenzivy: „Kritika je ofenzivní a neosobní, čímž se podobá teorii a vzdaluje moudrosti. […] Kritika nenavazuje dialog s dílem, ale aktualizuje v něm vepsané možnosti. Jako akt myšlení nepatří své době: život se odehrává vždy příliš brzy nebo příliš pozdě; kritice proto přísluší unikat ze současnosti a navazovat silné vztahy s minulostí a budoucností. […] kritika nemá čas přesvědčovat toho, kdo nezná radost z myšlení“ (Obraznost, dějiny, kritika).