Laureáti

AKTUALITY

Cena F. X. Šaldy za rok 2013 byla udělena Martině Pachmanové

Na základě dvoukolové volby bylo zvoleno, že letošní cenu obdrží Martina Pachmanová za knihu Zrození umělkyně z pěny limonády.

Sponzoři

2005

U příležitosti předání výroční ceny Františka Xavera Šaldy mám čest krátce promluvit o paní doktorce Jarmile Vackové. Nemusím zdůrazňovat, že má vážená a milá kolegyně patří k čelným představitelům českého dějepisu umění. Dějiny umění a klasickou archeologii vystudovala v letech 1949-1953 na Masarykově univerzitě v Brně, pod vedením zasloužilých, ještě za první republiky vzdělaných profesorů – A. Kutala, V. Richtra, A. Friedla a G. Hejzlara. V Brně také započal zájem Dr. Vackové o uměleckohistorické památky Moravy. Rigorózní práci napsala na téma „Renesanční malované epitafy na Moravě“ (1953), později se podílela na vypracování dějin renesančního malířství v Brně (1969). V letech 1954-1956 pracovala v pobočce Národní galerie v Kroměříži, zasvěceně psala o tomto historickém městě, začala se intenzivně zabývat zdejší zámeckou sbírkou olomouckých biskupů a arcibiskupů. Od roku 1959 až do penzionování v roce 1991 působila jako vědecká pracovnice v Ústavu teorie a dějin umění Československé akademie věd, dnes ÚDU AV ČR. Badatelský záběr Dr. Vackové se přirozeně rozšířil do Čech a záhy také – za tehdejší politické situace to nebyla snadná záležitost – do relativně vzdáleného Nizozemí a Belgie.

Podílela se na vypracování soupisu „Uměleckých památek Čech“. V roce 1961 obhájila disertaci „Malířství druhé poloviny 16. století v Čechách a na Moravě“. V kritickém roce 1968 na stránkách časopisu Umění publikovala objevnou stať o nástěnných malbách ve Svatováclavské kapli na Pražském hradě, o rok později přednášela se svou dlouholetou spolupracovnicí Dr. Jiřinou Hořejší na světovém kongresu dějin umění v Budapešti o „Jagellonském dvorském umění v Praze“. O tomto tématu pojednala také ve velké knižní monografii „Die Kunst der Renaisance in Böhmen“. Zde a v dalších studiích nově nahlížela spletité otázky dvorské kultury jagellonské doby v Praze bez panovníka – Vladislav Jagellonský poté, co se stal v roce 1490 uherským králem, sídlil trvale v Budíně. I dnes jde o velmi aktuální téma našeho i zahraničního dějepisu umění. Věčná škoda, že se neuskutečnila velká středoevropská výstava o umění jagellonské doby v Čechách, Polsku, Litvě a Uhrách připravovaná ÚDU AV ČR po listopadu 1989, podporovaná prezidentem Václavem Havlem a iniciovaná též polskými kolegy. Pro akademické „Dějiny českého výtvarného umění“ Dr. Vacková napsala kapitolu „Závěsné malířství a knižní malba v letech 1526 až 1620“.

Od konce 60. let Dr. Vacková stále hlouběji pronikala do problematiky nizozemského a vlámského malířství 15. a 16. století. V časopise Umění psala o obrazech vlámských primitivů v československých sbírkách, v roce vyšla její velká kniha „Nizozemské malířství 15. a 16. století v československých sbírkách“ – ještě dlouho základní práce tohoto tématického zaměření pro zainteresované specialisty u nás i v zahraničí. V renomovaném nizozemském uměleckém čtvrtletníku Simiolus vyšla obsáhlá recenze od Ilji Veldmana (Free University Amsterodam).

Vzhledem k dnešnímu slavnostnímu setkání nejzajímavější etapu badatelské činnosti Dr. Vackové představují autorčiny práce zabývající se malířským uměním van Eycků, především světoznámým křídlovým oltářem v nizozemském Gentu. Zájem Dr. Vackové o umění van Eycků předurčily daleko do minulosti sahající souvislosti. Albert Kutal, který na brněnské fakultě přednášel o nizozemském umění, byl žákem profesora Eugena Dostála, odchovance vídeňské školy dějin umění. Eugen Dostál byl přítelem a obdivovatelem Maxe Dvořáka, který v roce 1904 publikoval slavnou, škoda že dodnes do češtiny nepřeloženou studii o umění bratří Eycků (Das Rätsel der Kunst der Brüder van Eyck, Jahrbuch der Kunsthistorischen Sammlungen des Allerhöchsten Kaiserhauses in Wien, 1904).

Kniha Dr. Vackové „Van Eyck“, vydaná v nakladatelstvím Academia v minulém roce, za niž dnes obdrží cenu F. X. Šaldy, vznikala velmi dlouho. Autorka publikovala už v roce 1974 stať o aktuálních metodologických přístupech ke gentskému oltáři. Sledovala případný ohlas husitských Čech v nizozemském malířství. Stalo se tak ve spolupráci s Dr. Františkem Šmahelem, pro tehdejší normalizátory nepřijatelnou osobností. Připomínám, že paní Dr. Vacková je neteří prof. Růženy Vackové, po únoru 1948 dlouhodobě vězněné, teprve po listopadu 1989 rehabilitované profesorky Karlovy univerzity, autorky významných prací z klasické archeologie a dějin umění (Římské historické reliéfy, 1936; Věda o slohu 1, 1993).

Ač k velkému úkolu připravena jako nikdo jiný u nás, Dr. Vacková přistoupila k napsání eyckovské monografie se značným zdráháním. Gentský oltář představuje jedinečný obrat evropského malířství na cestě k novodobému realismu, počátek hvězdné éry nizozemského malířství, ale také uměleckohistorickou záhadu nad záhady. Téma patří v evropském dějepise umění k neobtížnějším, eyckovská literatura je nepřehledně početná a rozsáhlá.

Dnes paní Dr. Vackové děkujeme, že překonala tyto a další velké osobní překážky a velmi obtížnou práci s vynaložením nezměrného úsilí tak úspěšně dokončila. Přiřadila se tak k několika málo českým historikům umění, kteří na vysoké úrovni knižně pojednali velké téma evropských dějin umění. Z posledních mnoha desetiletí lze uvést snad jen práci Rudolfa Chadraby o Apokalypse Albrechta Dürera.

Především je ovšem třeba vyzvednout vzácnou osobnost paní Dr. Vackové, pro niž ani odchod do důchodu, ani neobyčejně těžké onemocnění neznamenaly konec odborné činnosti. Jako účastník tehdejší aféry jsem byl svědkem, jak statečně Dr. Vacková odporovala komerčnímu zneužití boschovského obrazu v opočenské sbírce. Všichni známe autorčiny krásně napsané články o obrazech starých nizozemských mistrů, publikované v 90. let minulého století v Literárních novinách (souborně vyšly v roce 2001 zásluhou Martina Nodla).

Jsme rádi, že paní Dr. Jarmila Vacková je dnes osobně mezi námi a můžeme ji osobně blahopřát k udělení desáté výroční ceny F. X. Šaldy za rok 2005.