Společnost F.X.Šaldy

AKTUALITY

Cena F. X. Šaldy za rok 2013 byla udělena Martině Pachmanové

Na základě dvoukolové volby bylo zvoleno, že letošní cenu obdrží Martina Pachmanová za knihu Zrození umělkyně z pěny limonády.

Sponzoři

Z historie Společnosti F. X. Šaldy

Datum 4. dubna 1937 – den úmrtí českého literární kritika, básníka, prozaika a dramatika, univerzitního profesora F. X. Šaldy (narozen 22. prosince 1867) - jako by předznamenalo temný spád událostí, které dlouhodobě podmínily další existenci českého národa. Šalda odešel necelý půlrok před Masarykem, necelý rok před vpádem Hitlera do Rakouska a rok před vystoupením K. Henleina s karlovarskými požadavky, téměř na den přesně půldruhého roku před abdikací prezidenta Beneše po mnichovském diktátu a obsazení československého pohraničí a necelé dva roky před německou invazí do zbytku Československa a v důsledku toho i dva roky před tím, než si pro něho, který před šesti lety propůjčil váhu svého jména tzv. Šaldovu komitétu pro pomoc emigrantům z Německa, přišlo gestapo, což je vynikající, byť smutný doklad životnosti Šaldových idejí dotvrzený těmi, jimž byly nebezpečné. Před tím vším tedy odešel skutečně včas – aniž však zmlkl příklad životnosti díla, které zanechal. O ní přímo mluví nejen záplava nekrologů, vzpomínek a studií v novinách a časopisech v prvním roce jeho fyzického nebytí, ale i básní; obojí mu věnovala skutečná elita české literatury a kultury vůbec. Připomeňme aspoň jména nejdůležitější: Karel Čapek, J. B. Čapek, Václav Černý, Pavel Eisner, Otokar Fischer, Pavel Fraenkl, Jiří Frejka, Bedřich Fučík, Julius Fučík, František Götz, František Halas, Josef Hora, Miloslav Hýsek, Emanuel Chalupný, Benjamin Klička, Karel Konrád, Josef Kopal, J. B. Kozák, Josef Kopta, František Kovárna, Bohumír Lifka, Helena Malířová, Jan Mukařovský, František Nechvátal, Miloslav Novotný, Mirko Očadlík, Ferdinand Peroutka, A. M. Píša, Karel Polák, Albert Pražák, Ferdinand Pujman, Marie Pujmanová, Václav Rabas, Misroslav Rutte, Karel Sezima, Jan Štenc, Frank Tetauer, Jindřich Vodák, Jiří Voskovec a Jan Werich, Vlado Clementis, Hana Gregorová aj. Básně mu věnovali František Halas, Vladimír Holan, Josef Hora, František Hrubím, Óndra Łysohorský, František Nechvátal, Jaroslav Seifert, Ladislav Stehlík, Jan Zahradníček a další.

Ze všeho, co bylo tehdy napsáno, je zřejmé, že si doba, která přicházela, aktualizaci Šaldova díla vynucovala. Zaručit ji měla i Společnost F. X. Šaldy. Vznikla necelý rok před prvním výročím Šaldovy smrti. První zmínka o ní se objevila v tisku 18. března 1938 – byla to noticka, oznamující, že 17. března konala Společnost F. X. Šaldy svou ustavující valnou schůzi; byla však mylná, nejspíše šlo o jednu z posledních schůzí přípravného výboru, protože skutečná ustavující valná schůze se sešla v Umělecké besedě až 29. března. Vyplývá to z knihy zápisů členských a výborových schůzí i z oznámení nakladatele Otty Girgala, tajemníka Společnosti, v Českém slově 2. dubna 1938. Na schůzi byli podle zápisu přítomni Pavla Buzková, Václav Černý, Bedřich Fučík, Otto Girgal, Františšk Götz, Joža Götzová, František Halas, Josef Hora, Emanuel Chalupný, Lenka Kalašová (někdejší Šaldova hospodyně), Benjamin Klička, Jan Mukařovský a Albert Vyskočil; omluvili se Pavel Fraenkl, František Chudoba, Alois Šalda (Šaldův bratr) a Karel Toman; nedobrovolnou neúčast Otokara Fischera způsobila tragická předčasná smrt. Ustavující valná schůze schválila stanovy a zvolila definitivní výbor s Pavlou Buzkovou, Václavem Černým, Bedřichem Fučíkem, Františkem Götzem, Františkem Halasem, Josefem Horou, Emanuelem Chalupným, Benjaminem Kličkou, Bohumilem Mathesiem, Janem Mukařovským, A. M. Píšou a Jaroslavem Seifertem. Všichni jmenovaní volbu přijali; předsedou se stal Emanuel Chalupný, místopředsedou Josef Hora a jednatelem Bedřich Fučík. Výbor v tomto složení byl znovu zvolen v červnu 1939 i v květnu 1942 (tentokrát s kooptovaným Bohumírem Lifkou). Mimo výbor měla Společnost ještě další funkcionáře: tajemníka Ottu Girgala a revizora účtů Aloise Šaldu (který byl zároveň předsedou smírčího soudu). Od změny stanov provedené valnou schůzí 26. června 1939 měla Společnost – na rozdíl od Společnosti dnešní – dvojí druh členů: členy činné, tj. ty, které vyzval k členství jednomyslně výbor, a členy přispívající z řad zájemců o Šaldovo dílo a Šaldovu osobnost. Jen členové činní měli hlasovací právo. Společnost F. X. Šaldy byla poměrně malá, počet členů obojího druhu kolísal mezi 50 až 80 členy dohromady; nejpočetnější byla v roce 1946, kdy měla 92 členů – vůbec prošlo jejím členstvím za celou dobu jejího trvání něco málo přes sto členů. Zato byli až do jejího zániku v roce 1951 mezi jejími členy kromě těch, kteří již byli jmenováni jako účastníci ustavující schůze nebo jako členové výboru: Božidar Borko, Jan Čep, Artuš Černík, Emil Filla, J. L. Fischer, Antonín Grund, Bohuslav Havránek, Josef Hrabák, Jindřich Honzl, Vladimír Hellmuth – Brauner, Jaromír John, Vincenc Kramář, Jiří Kroha,, Jaroslav Kabeš, František Kovárna, Oldřich Králík, František Leichter, František Muzika, Milada Matysová, Antonín Matějček, Miloslav Novotný, Bohumil Novák, Milane Nováková, Vít Obrtel, Jaromír Pečírka, Josef Plavec, Jiří Pistorius, Václav Petr, Ferdinand Pujman, Marie Pujmanová, Ludvík Svoboda, Karel Teige, Josef Träger, Jiří Veltruský, Felix Vodička, Jan Zahradníček aj. – co jméno, to pojem svého druhu. Společnost měla i kolektivní členy: Nakladatelství Melantrich, Spolek českých bibliofilů a Ústřední školu dělnickou.

Za své poslání uváděla Společnost F. X. Šaldy ve svých stanovách „přispívat spoluprací členů k udržování odkazu F. X. Šaldy jako živého činitele kultury české i všelidské“; svého cíle chtěla dosahovat publikováním, studiem a popularizací Šaldova díla, dále sbíráním jeho rukopisů i hmotných památek, „které mají vztah k jeho kulturnímu významu“, a péčí o ně. Přednostně ve svém prvním období, tj. do května 1945, usilovala Společnost o dokončení třináctisvazkového melantrišského Díla F. X. Šaldy. Mimo Dílo vydal Kovárna svazek Šaldových prací o výtvarném umění Hájemství zraku a jiný člen, František Chudoba, Výbor z kritické prózy. Kromě této ediční činnosti hodlala Společnost vydávat i Šaldovu korespondenci. To však naráželo na výslovné Šaldovo přání v závěti: „Přítele prof. Chalupného prosím, aby všemi silami zabraňoval uveřejňování mé důvěrné korespondence. Z ostatní korespondence zcela výjimečně ať připustí publikování jen listů všeobecného rázu myšlenkového nebo kritického, závažných projevů o závažných otázkách… Ostatní náleží ohni, a prosím prof. Chalupného, aby jej krmil co nejštědřeji.“ Chalupný však zaujal stanovisko podstatně jiné. Hned v doplňkovém dvojčísle 6/7 a trojčísle 8/10 Šaldova zápisníku, bezprostředně za podstatným výtahem z Šaldovy závěti, dovolil zveřejnit výběr z Šaldových dopisů Březinovi, Cyliakovi, Chudobovi, Zdeňce Braunerové, Martenovi a sobě. To, že nedal spálit nic ani z důvěrné korespondence (zachovala se i mohutná korespondence Růženy Svobodové s F. X. Šaldou, která byla uložena u Šaldova bratra, kde přečkala i bombardování v roce 1945, a s šaldovským archivem Bohumíra Lifky se dostala do Literárního archivu Památníku národního písemnictví), zdůvodnil Chalupný v dodataku nazvaném Uveřejňování korespondence F. X. Šaldy (v závěru svazku F. X. Šalda – Miloš Marten: Vzájemná korespondence, který sám vydal): jednak postavil proti sobě přání Šaldovo a zájem národní kultury, jednak vyzdvihl fakt, že Šalda sám odmítl zcela promyšleně – v době, kdy vydával korespondenci Jaroslava Vrchlického se Sofií Podlipskou, - jako nemožné stanovisko Brunetièrovo, „které nepřipouštělo k publicitě z pozůstalosti autorovy nic, čeho k ní přímo neurčil“, a ještě dříve „plně ospravedlnil čin pí Čermákové – Slukové“, která zveřejnila dopisy Světlé Nerudovi, ačkoli si Světlá výslovně přála, aby byly po smrti její sestry spáleny; toto nerespektování autorů korespondence ovšem předpokládalo, že se neprohřeší „proti pietě k velkým nebožtíkům“. Tato argumentace Chalupného umožnila Společnosti F. X. Šaldy přikročit k uváženému vydávání Šaldovy korespondence, zvláště když byla vyslovena právníkem a nadto vykonavatelem Šaldovy poslední vůle. Péčí Společnosti pak vyšla vzájemná korespondence Šalda – Marten, Šalda – Braunerová a Šalda – Březina a připravovalo se vydání Schauerových dopisů Šaldovi (tyto dopisy se údajně ztratily při bombardování v roce 1945); po válce pak vyšly ještě Šaldovy dopisy Josefu Horovi.

Vedle činnosti ediční vyvíjela Společnost F. X. Šaldy i činnost přednáškovou. K prvnímu výročí Šaldova úmrtí přednášeli v pražském rozhlase Benjamim Klička, v brněnském Pavel Fraenkl a v pražském Kolektivu mladých František Götz. Společnost také vypsala cenu za lyrickou sbírku, což ji umožnil dar neznámého dárce ve výši 5000,- Kč. Do poroty byli jmenováni Josef Hora, František Chudoba a Bedřich Fučík – Chudoba však odstoupil a nahradil jej Bohumil Mathesius. Cena měla být udělena k 28. říjnu 1938 za uplynulý rok, ale termín byl posunut do konce roku. Cena byla pak rozdělena stejným dílem mezi Vladimíra Holana (za sbírku Kameni, přicházíš…) a Jana Zahradníčka (za sbírku Pozdravení slunci).

Brzo následovala nejhorší doba války. Od roku 1940 byla činnost Společnosti stále obtížnější a vzhledem k Moravcovu nepřátelskému stanovisku k Šaldovi svou činnost sama stále více tlumila. Scházel se pouze výbor, a to ještě minimálně a víceméně formálně (v roce 1941 jednou, v roce 1942 rovněž jednou, aby pojednal o přípravě knihy Medailóny a nového vydání Bojů o zítřek, popřípadě dramat, které však nevyšly); připravil také druhou a poslední válečnou valnou schůzi. Ta se uskutečnila 19. května 1942 a ponechala ve funkci dosavadní výbor, do něhož byl kooptován Bohumír Lifka. Rozhodla však také o podpoře práce na šaldovské bibliografii. Od data jejího konání byla však činnost Společnosti prakticky na další tři roky zastavena a omezena na soukromý styk jednotlivých členů výboru, o němž se ovšem zápisy nevedly.

Nové období nastalo Společnosti brzo po konci války. Už 20. června 1945 se sešel na návrh Bedřicha Fučíka dosavadní výbor a rezignoval; vedení administrativy svěřil tajemníkovi Ottu Girgalovi,jehož také pověřil přípravou první poválečné valné schůze; mimo jiné zřídil starý výbor ještě fond Josefa Hory, dotovaný částkou 10000,- Kč. Dne 14. listopadu se sešel s Ottou Girgalem Jan Mukařovský, Václav Černý, František Halas a Karel Teige; dohodli se na podstatném rozšíření kádru činných členů a připravili kandidátku nového výboru. Valná schůze se sešla 8. ledna 1946 a hlasováním o jednotlivcích zvolila výbor ve složení Černý, Halas, Honzl, Mukařovský, Bohumil Novák, Pečírka, Träger a Felix Vodička.; tajemníkem zůstal Otto Girgal a revizorem účtů Alois Šalda. Nový výbor nato 19. ledna zvolil za předsedu Jana Mukařovského a za jednatele Karla Teiga; jejich funkční období na léta další prodloužila – již jen iluzorně – valná schůze 19. února 1948.

Za svůj hlavní úkol přijal poválečný výbor rozhodnutí zajistit nové a úplné, kriticky připravené vydání celého Šaldova díla, čímž hodlal splnit návrh Vladislava Vančury, který přednesl před svým zatčením Ottu Girgalovi. Už 26. února 1946 se sešla ediční komise ustavená výborem ve složení Černý, Mukařovský, Novák, Pečírka, Pistorius, Teige, Träger, Vodička. Ta rozhodla vydat nejprve Pistoriovu bibliografii a podle ní navrhnout uspořádání Souboru díla F. X. Šaldy. S koncepcí Souboru, kterou vypracoval Felix Vodička a Jiří Pistorius, seznámila pak veřejnost propagační brožura vydaná v nakladatelství Melantrich. Péčí Společnosti a za redakce Jana Mukařovského, Václava Černého, Karla Teiga, později i Felixe Vodičky a Jiřího Pistoria, vyšla pak dvě vydání Bojů o zítřek, dvě vydání Duše a díla, Život ironický a jiné povídky a v novém uspořádání Studie o umění a básnících a šest svazků Kritických projevů z let 1892 – 1907. Kromě toho byly vydány ve spolupráci s Klubem knižní tvorby Kmen tři soukromé tisky pro členy Společnosti; v roce 1946 Šaldovo heslo z Ottova slovníku naučného Paul Verlaine a povídka Analýza, v roce 1947 tisk Z dopisů Josefu Horovi. Uvažovalo se také o reprezentativním šaldovském výboru, který měl k vydání připravit A. S. Mágr - jeho koncepci měla stanovit redakční rada Souboru díla F. X. Šaldy, ale tento záměr zmařila poúnorová situace.

Po válce rozvinula Společnost F. X. Šaldy také živou činnost přednáškovou. Za spoluúčasti sdružení Kmen byly uspořádány dva večery: 14. února 1946 večer Verlainův a 1. dubna 1946 ve Studiu Národního divadla večer, na němž uvedli recitaci Šaldových básní Miladou Matysovou František Halas a Felix Vodička. K 10. výročí smrti F. X. Šaldy byl uspořádán cyklus přednášek, na němž přednášeli Karel Teige a Jaromír Pečírka. K výročí prosincovému - k nedožitým Šaldovým osmdesátinám – přednesli přednášky Václav Černý, Josef Träger, Ladislav Štoll a na závěr cyklu svá vyznání Vilém Závada a Kamil Bednář. Pro Společnost F. X. Šaldy uvedlo ještě Národní divadlo Racinovu Faidru s proslovem Jana Mukařovského.

Přiblížil se však únor 1948 a rokem 1951 úředně činnost Společnosti F. X. Šaldy končí. Schůze výboru z 3. listopadu 1948 byla, jak se později ukázalo, poslední. Roku 1951 byla Společnost zrušena a její majetek předán podle stanov městu Praze. Po roce 1951 pokračoval ve vydávání Souboru díla F. X. Šaldy – v nakladateství Čs. spisovatel – nově zřízený Ústav pro česku literaturu ČSAV za redakce ředitele Ústavu Jana Mukařovského a profesora Felixe Vodičky. Další čtyři svazky Kritických projevů, sedmý až desátý, vyšly v letech 1953 – 1967 ještě bez zásahu cenzury, ačkoli svazek desátý z let 1917 – 1918 k tomu dával příležitost nemalou, a neporušeny jsou i Studie z české literatury a ovšem Dřevoryty staré i nové. Zato značně poškozené cenzurou vyšly tři svazky Kritických projevů 11 až 13 z let 1919 až 1928 a na slušné vydání statí ze Zápisníku v jejich úplnosti nebylo vůbec možno pomyslit. Svého úplného reprintu se Zápisník dočkal až v průběhu 90. let.

Ihned po listopadu 1989 byly podniknuty kroky vedoucí k znovuobnovení Společnosti, která by navázala na činnost Společnosti předválečné a poválečné a jež by i v dnešních dnech usilovala o rozvíjení Šaldova odkazu. Hlavním iniciátorem byl literární historik a bibliograf Emanuel Macek, který též svolal schůzku přípravného výboru (1. března 1990); jeho členy se stali Jiří Brabec, Josef Císařovský, Josef Čermák, Miroslav Červenka, Rudolf Havel, Milan Jankovič, Pavel Janoušek, Eva Kantůrková, František Kautman, Jan Kopecký, Miloš Kopecký, Pavel Kosatík, Marie Langrová, Ludmila Lantová, Emanuel Macek, Jaromír Slomek, Jindřiška Smetanová, Martin Svatoš, Karel Šiktanc a Petr Voit. Přípravný výbor uspořádal podklady pro první ustavující schůzi nově obnovené Společnosti, která se uskutečnila 3. dubna 1990 v Památníku národního písemnictví na Strahově. Byl ustanoven užší výbor, jehož předsedou se stal teatrolog Jan Kopecký, místopředsedkyní Eva Kantůrková, jednatelem Emanuel Macek. Dalšími členy výboru byli zvoleni Vladimír Binar, Jiří Brabec, Jan Lopatka, Jan Lukeš a Jaromír Slomek, kooptován byl Jan Šulc. Nově vzniklá Společnost F. X. Šaldy byla zaregistrována na Ministerstvu vnitra dne 14. 5. 1990. Společnost obnovila činnost ve třech pracovních skupinách. První - tzv. studijní -, kterou vedl Jan Lopatka, se měla zaměřit na přednáškovou a popularizační činnost. Z této aktivity vznikl cyklus přednášek na FF UK či série pořadů ve Viole. Ediční a bibliografická skupina pod vedením Emanuela Macka usilovala především o dokončení Šaldových spisů. Tzv. publikační skupina, kterou vedl Jan Lukeš spolu s Jaromírem Slomkem, se měla pokusit o vydávání nejprve občasníku, později periodika, v němž by mohly být publikovány neznámé dokumenty, ale i významné práce o Šaldovi. Odtud vzešel Zápisník o Šaldovi, jehož vznik inicioval předseda Společnosti Jan Kopecký.

Po smrti Jana Kopeckého v roce 1992 se výbor Společnosti transformoval. Jeho předsedou se stává Emanuel Macek, místopředsedou Jan Lukeš a jednatelem Josef Herman. Toto vedení nejvíce přispělo k té podobě Společnosti F. X. Šaldy, která vstoupila do širšího povědomí české kulturní společnosti po listopadu 1989. Byly vydány dvě desítky Zápisníku o Šaldovi a drobných tisků, byly pořádány večery poezie ve Viole a v PNP, uskutečnila se řada přednášek, které popularizovaly Šaldovo dílo. Jan Lukeš navíc v roce 1994 inicioval vznik Nadace Společnosti F. X. Š., která každoročně udílí cenu za literární kritiku.

V roce 1997, v roce Šaldova dvojího výročí, vyvrcholily snahy výboru v čele s Emanuelem Mackem. Byla vyhlášena středoškolská literární soutěž Esej na téma F. X. Š., která má za úkol soustředit pozornost studentů k Šaldovi a k literatuře samé, na podzim se v Liberci uskutečnila mezioborová vědecká konference Polemos s hojnou účastí zahraničních badatelů (nejzajímavější příspěvky byly otištěny v České literatuře a Tvaru v roce 1998). Součástí šaldovského roku se stala též strahovská výstava F. X. Š. v proudu času (scénář vytvořili Jiří Brabec, Otto. M. Urban, Daniel Vojtěch a Jan Wiendl), vyšel šaldovský sborník v rámci Literárního archivu PNP a Společnost sama vydala jubilejní Zápisník o Šaldovi, který v Binarově edičním zpracování přinesl přepis dosud neznámé bytové přednášky o Šaldovi, kterou pronesl počátkem 80. let zakladatel Společnosti Bedřich Fučík. V témže roce však, bohužel, Emanuel Macek zemřel.

Nový výbor ve složení Vladimír Binar, Daniela Fochová, Josef Herman, Markéta Kořená (jednatelka), Luboš Merhaut, Michael Špirit, Miloš Vacík (místopředseda) a Jan Wiendl (předseda), byl zvolen valnou schůzí Společnosti v listopadu 1997. Jeho cílem se stalo udržení dosavadního renomé, které Společnost F. X. Šaldy získala a rozšíření jejích aktivit. V rámci ediční činnosti pokračuje vydávání Zápisníku o Šaldovi, který v nové grafické podobě přináší neznámé nebo zapomenuté texty nejen o Šaldovi, nýbrž také o dalších osobnostech české literatury a literární vědy; realizován byl např. soubor studií italského bohemisty A. M. Ripellina, věnovaných J. Demlovi, J. Čapkovi a V. Holanovi. Před dokončením jsou práce na knize paralipomen k dílu zakladatele Společnosti Bedřicha Fučíka. Pokračují také práce na dokončení souborného vydání Díla F. X. Šaldy, konkrétně na doplnění Šaldovy bibliografie a na svazku nezařazených textů. Pokračuje také pořádání středoškolské soutěže. Výbor nadále pořádá – ve spolupráci s Filozofickou fakultou UK v Praze - cykly přednášek a diskusních seminářů. Oblíbenými se staly též večery poezie, které seznamují posluchače nejen s básnickou a kritickou tvorbou F. X. Šaldy, ale také s verši našich i zahraničních básníků.

V součinnosti s transformovaným Nadačním fondem Společnosti F. X. Šaldy, jehož předsedou byl v lednu 2002 zvolen Daniel Vojtěch, členy správní rady jmenováni Jiří Brabec, Zdeněk Brich a Zbyněk Sedláček, je udílena Cena F. X. Šaldy, která v roce 2004 vstoupila do svého osmého ročníku.

Zpracovali: Emanuel Macek a Jan Wiendl