F.X.Šalda

AKTUALITY

Cena F. X. Šaldy za rok 2013 byla udělena Martině Pachmanové

Na základě dvoukolové volby bylo zvoleno, že letošní cenu obdrží Martina Pachmanová za knihu Zrození umělkyně z pěny limonády.

Sponzoři

František Xaver Šalda v datech

1867 ►

22. prosince narozen v Liberci v rodině poštovního úředníka Františka Serafinského Šaldy (1826—1908) a Marie Šaldové, roz. Kleinerové (1842—1903).

1871 ►

S rodiči se stěhuje do Čáslavi, kde vychodí obecnou školu.

1878 ►

Zahajuje studia na akademickém gymnáziu v Praze.

1881 ►

Přestupuje na gymnázium v Žitné ulici.

1885 ►

Debutuje v Lumíru sonetem Letní noc.

1886 ►

Maturuje a na přání otce se zapisuje ke studiu práv na pražské univerzitě; zároveň dochází na přednášky na Filozofickou fakultu (zde je mj. posluchačem filozofa T. G. Masaryka a estetika O. Hostinského). Juristická studia však neukončí.

1888 ►

Spolu s J. Boreckým, V. Hladíkem, F. Lichtákem, V. Mrštíkem, H. G. Schauerem, A. Sovou aj. připravuje almanach Vpád barbarů, který měl demonstrovat umělecké a kritické snahy nejmladší literární generace, vymezující se proti „tehdejší literární hlouposti, literárnímu šosáctví a zápecnictví českému“. Almanach však nevyjde.

1891 ►

V brněnském časopise Vesna publikuje symbolistní povídku Analýza, kterou v revue Čas napadne Jan Herben.

1891 ►

Vesna, časopis zábavně poučný pro náš lid, přináší v posledním čísle počátek práce Analysa od F. X. Šaldy... Toť jest tedy Krédo páně Šaldovo. Je v něm něco nového i něco dobrého, jenže to nové není dobré a to dobré není nové. Co praví o plném vystihování života básnickým slovem, je stará, nikým nepopíraná pravda. Nový je pouze onen domnělý prostředek k vystihování té plnosti životní, totiž hromadění nejstrakatějších pomyslů, barev a stínů na nejjednodušší dojem. A tento prostředek ovšem není dobrý, poněvadž podstatu věcí nevyjadřuje, nýbrž zatemňuje... Alchymie byla blíže k chemii nežli tento nový symbolism k pravému umění. (Jan Herben)

1891—1892 ►

V Literárních listech Šalda otiskne svou první teoretickou stať Syntetismus v novém umění jako polemiku s kritikami své povídky. Hájí východiska vlastní tvorby a programově vytyčuje vývojové perspektivy celé tehdejší mladé literární generace.

1893 ►

Řeknu přímo: Šalda už dnes je jeden z prvních našich kritiků, jediný, který dovede dýchati duši uměleckého díla; nečetl jsem jak živ v naší řeči pronikavější studii o moderní poezii jako v Šaldově mistrné Syntézi v umění... Na něm vidím, co nutno podstoupiti tomu, jenž přistoupiti chce k proniknutí tajemných a věčných záhad myšlenky; jaká ohromná práce, co nocí, zmařených sil, vstřebaných i vsátých idejí, jaká estetická kultura! (Otokar Březina)

1893 ►

Seznamuje se s prozaičkou Růženou Svobodovou (1868—1920). Hluboký vztah, úcta, přátelství a láska potrvá mezi oběma spisovateli až do smrti R. Svobodové.

1894 ►

Vstupuje do redakce Ottova slovníku naučného, kde píše až do roku 1909 — vesměs pod šifrou Šld. — hesla zejména z oblasti západních literatur; přehled kritických směrů v novodobém světovém a českém uměleckém kontextu podal v rozsáhlém hesle Kritika literární. Zároveň v této době přispívá četnými články do Rozhledů, kde v letech 1893—1895 uveřejní řadu významných statí, např. Těžká kniha (T. G. Masaryk: O naší nynější krisi, 1895), K otázce dekadence (1895) ad., Naší doby a Literárních listů.

1894 ►

Pochybuji, že mladý pán F. X. Šalda tolik estetických a kritických pojednání, tolik estetik a literárních dějin viděl, kolik jsem já jich pročetl a promyslil. (František Zákrejs)

1895 ►

Spolu s J. S. Macharem koncipuje manifest Česká moderna, zveřejněný v Pelclových Rozhledech, který podepíše také několik dalších spisovatelů a publicistů (O. Březina, V. Choc, E. Koerner, F. V. Krejčí, V. Mrštík, J. Pelcl, F. Soukup, A. Sova, J. K. Šlejhar, J. Třebický). Manifest deklaruje vedle politických, národnostních a sociálních tezí zejména požadavky umělcovy vnitřní pravdivosti, výrazného vyjádření jeho tvůrčí individuality či umělecké kritiky jako svébytného, na autoritách nezávislého žánru. Manifestem vrcholí názorový střet „mladých“ proti „starým“ v české literatuře konce 19. století.

1899 ►

Šalda je náhle postižen vážným, smrtelně nebezpečným onemocněním míchy. Jeho následků, spočívajících mimo jiné ve ztížené fyzické pohyblivosti, se nikdy nezbaví.

1900 ►

My víme, proč jste odešel z kruhu mladých. Od let již jste je terorizoval, chtěje hrát vůdčí úlohu. Byl jsem jedním z prvních, který se vyzul ze jha vašeho „přátelství“, jež mělo záležeti v tom, abych se podrobil vaší autoritě, a pak byste mně dělal stejného ochotného impresária, jako jste dělal tolika jiným... Byl jste jako kyselina, jež všechno rozkládá a rozežírá. (Jiří Karásek ze Lvovic)

1900 ►

Náš, můj poměr k p. Šaldovi? Je čistý, lidský, přátelský v dobrém, krásném, helénistickém významu slova. Takový, pro jaký lidé utonulí v bahně kamarádské kotérie nemohou mít ovšem ani smyslu, ani pochopení... Poněvadž není šmejdů a čachrů mezi námi, které bychom byli nuceni krýti vzájemnou pomocí a sentimentální ochotou. (Karel Sezima)

1900 ►

Polemikou kolem Šaldových pseudonymů z 90. let (B. Ptáčník, P. Kunz, Quidam) počíná dlouholetý boj mezi Šaldou a osobnostmi časopisu Moderní revue — A. Procházkou a J. Karáskem ze Lvovic. Kulminuje zejména v letech 1909—1913 a v době po první světové válce. Neutichne ani po Procházkově smrti v roce 1925. Původní koncepční spor, odrážející různá pojetí vztahu umění a kritiky ke kategoriím života, se postupně rozmělní v nesmírně prudkých nevybíravých, osobně cílených soubojích.

1901 ►

Drahý příteli, k Vašemu poslednímu dopisu rád bych Vám jen řek, že vážil jsem si vždycky soudu Vašeho, i když šel proti mně. Znám příliš dobře opravdovost Vašeho uměleckého cítění a přesvědčení a vím, že jen ono Vás vedlo. A že jste některé z těchto recenzí podepsal šifrou, cítil jsem vždycky jako jemnost z Vaší strany. Mne urážel vždycky jen všetečný soud kantorských hnidopichů, kterým je poezie zcela cizí a kteří znají jen svůj lineál. (Jaroslav Vrchlický)

1901—1907 ►

Působí jako redaktor výtvarné revue Volné směry (s J. Kotěrou, J. Preislerem, L. Šalounem, A. Hofbauerem ad.). Referuje zde o literárních dílech stejně jako o obecných otázkách estetiky a výtvarného umění (Géniova mateřština, 1902; Násilník snu, 1905 aj.).

1905 ►

Pane F. X. Šaldo, máte krásný vražedný talent... Tož, proč se držíte malých vší a neubíjíte morových principů? (S. K. Neumann)

1905 ►

Vychází první Šaldova kniha literárních a výtvarných „meditací a rapsódií“ Boje o zítřek. Další, rozšířená vydání vyjdou v letech 1915 a 1918.

1905 ►

Kritice, jejíž iniciátorem u nás je p. Šalda, nejde výhradně o jednotlivý umělecký jev, o jednotlivou osobnost, o jednotlivé dílo. Ptá se po jejich významu symbolickém a cyklickém a na tom staví svou vizi umění... Pan Šalda má ve vysokém stupni tento smysl souvislosti a analogie. (Miloš Marten)

1907 ►

Přiznat odpůrci talent — jaká to směšná věc panu Františku Šaldovi! (Viktor Dyk)

1908—1912 ►

Rediguje „list duševní kultury české“ Novina (zpočátku s J. S. Macharem a J. Vodákem)

1910 ►

Pan F. X. Šalda aspoň haraší svým brněním a mává svým mečem skoro neustále. Říká se tomu, že se čistí český vzduch — ale věřme tomu! Říká se to po Praze jako dobrý vtip, ale je to pravda: Nesnese se s ním nikdo. A zrovna toho, koho dnes nejvíce pochválil, sřeže zítra tak, až je z něho „propuštěná služka“. A to všechno ovšem z lásky k umění... (Jiří Mahen)

1909 ►

Knižně vydává přehledovou studii Moderní literatura česká, její podmínky historické a národní, její logika vývojová, dnešní problémy a nebezpečí.

1910 ►

Na pražské univerzitě získá titul doktora filozofie na základě rigorózních zkoušek a obhájení disertační práce, obsahující studie Malířská episoda v díle Raffaelově; Matyáš Grünewald: jeho kolorism, clair-obscur i styl; Jan Vermeer van Delft: skica jeho malířského vývoje.

1911 ►

Pana Šaldu sleduji od doby dávné, kdy každé dvacáté slovo jeho bylo „Taine“, i když později Švanda dudák (myslím, že ten) parodoval jeho kritiky s refrénem: „e — e — e — e — Hennequin“. (Eliška Krásnohorská)

1912—1914 ►

Spolu se Z. Nejedlým a R. Svobodovou zakládá a rediguje časopis Česká kultura. Polemizuje zde se snahami umělců sdružených později v Almanachu na rok 1914 (S. K. Neumann, O. Theer, O. Fischer, bratři Čapkové aj.).

1912 ►

Vychází první Šaldova kniha próz Život ironický a jiné povídky.

1913 ►

Šalda vydává knihu literárních „podobizen a medailonů“ Duše a dílo.

1913 ►

Co jste učinil pro pochopení mých knih, není jen geniální analýza mého básnického a životního snu, jasnovidný pohled do tvůrčího zápasu, z něhož rostl, ale je to znamení a výkřik duchovního bratra. Je to spolupráce na jednom společném díle života... (Otokar Březina)

1913 ►

V F. X. Šaldovi dospěl u nás k největšímu rozkvětu a uměleckému významu kritik, jejž možno považovat za literární typ. Tento kritik jest rovnocenný básníkovi, ba za dnešního stavu literatury jej významem a vlivem ještě předčí. (F. V. Krejčí)

1913—1914 ►

Přednáší evropské literatury na Vyšší dívčí škole v Praze.

1914 ►

Knižně uveřejní rozsáhlou stať Umění a náboženství.

1914 ►

Dnes každý Veselý a Jareš a ostatní banda řeší všechno tvůrčím činem, osobností, genialitou, a zatím métier i morálnost umění tím jenom trpí. To k nám zavedl Šalda, a čím víc se to opakuje, tím je to horší. (Karel Čapek)

1915 ►

Na základě spisu Duše a dílo a habilitačního kolokvia na téma anglické vlivy v básnické tvorbě Alfreda de Vigny je Šalda ustanoven soukromým docentem pro dějiny moderních západoevropských literatur na Filozofické fakultě pražské univerzity. Přednášet začal v letním semestru 1916.

1917 ►

Vychází jeho jediný „román milostný o dvou dílech“ Loutky i dělníci boží.

1917 ►

Šalda je jmenován mimořádným profesorem románských literatur na pražské univerzitě.

1917 ►

Ale nač jsou Vám důkazy, že, pane Šaldo? Vám stačí síla výrazů a slov: neboť Vám neběží o rozsouzení, nýbrž o odsouzení a pošpinění. (Miroslav Rutte)

1917 ►

Šalda rád protestováním objasňuje své názory. (Emanuel Rádl)

1917—1919 ►

Zakládá a rediguje revui Kmen. Od roku 1917 přispívá také do deníku Venkov. V roce 1921 přesídlil do Tribuny, kde ve 20. letech hájí snahy nejmladší, avantgardní básnické generace, seskupené v Uměleckém svazu Devětsil a Literární skupině (F. Götz, V. Nezval, A. M. Píša, K. Teige, J. Seifert, B. Václavek, V. Vančura, J. Wolker ad.) proti útokům konzervativněji založených literátů a publicistů (zejména V. Dyka v Lumíru a F. Peroutky v Přítomnosti).

1918 ►

R. I. Malý a F. Pujman pořádají sborník F. X. Šaldovi k padesátinám, kam přispěje na tři desítky Šaldových přátel a ctitelů (vedle editorů např. B. Benešová, J. Deml, M. Hennerová, F. Chudoba, Z. Nejedlý, A. Sova aj.).

1918 ►

Sám, jde — li o literáty jemu blízké, nepřipouští ani nejmenších rozpakův o jejich naprosté původnosti do všech detailů, hájí úporně každé jejich barokní stylové i myšlenkové kudrlinky, jako u Růženy Svobodové, ale stojí — li kdo stranou nebo jinde, není dosti hanby nebo špíny, kterou by jej zahrnul. (Arnošt Procházka)

1918 ►

Upírati tedy Šaldovi přísnost ryze vědeckou jest jistě nesprávno. (Zdeněk Nejedlý)

1919 ►

30. srpna jmenuje prezident republiky Šaldu řádným profesorem románských literatur na Filozofické fakultě Karlovy univerzity.

1920 ►

Umírá R. Svobodová; její památce Šalda zasvětil cyklus básní Strom bolesti (1920) a knižně vydanou esej In memoriam Růženy Svobodové (1920).

1921 ►

Knižní vydání dramatu Zástupové (premiéra v Národním divadle se koná v roce 1932). Další Šaldovy divadelní hry — komedie Dítě a Tažení proti smrti čili Pán, který nemohl sestárnout, vyjdou v letech 1923 a 1926.

1923 ►

Šalda není, nebyl a nebude socialista; Šalda je cokoli chcete, a v podstatě ubohé nic. (Viktor Dyk)

1924—1925 ►

Zakládá a spolurediguje (s R. I. Malým, O. Fischerem aj.) časopis Kritika.

1924 ►

Svému heslu „boje o zítřek“ Šalda nezpronevěřil se nikdy. Jako dříve, tak i dnes hledá. Jako kdysi, tak dnes je mlád. Jako vždycky, i teď jeho kritika je v nejužší spojitosti s tím, co se prodírá z temnot k světlu. (Otokar Fischer)

1924 ►

Považujeme vliv p. Šaldův za škodlivý... (Ferdinand Peroutka)

1925 ►

V nakladatelství Aventinum vychází první svazek z řady sebraného Díla F. X. Šaldy — Juvenilie I., obsahující články a recenze z let 1891—1899. Po neúspěšném projektu sebraných spisů v Unii (5 svazků 1912—1917, obsahovaly Život ironický a jiné povídky, Boje o zítřek, Duši a dílo, dva díly Loutek i dělníků božích) jde o další pokus o spisy; vzhledem k finančním potížím nakladatelství však zůstává jen při něm.

2. pol. 20. let ►

Šalda kupuje dům v Dobřichovicích u Prahy. Ve své závěti odkáže dobřichovickou vilu včetně všech svých úspor dětem z Jedličkova ústavu.

1926 ►

Spolu s O. Fischerem, F. Götzem, J. Honzlem, K. Teigem, J. Fučíkem ad. zakládá a rediguje časopis Tvorba. V roce 1927 časopis předá komunistické straně.

1927 ►

Kde by bez něho byla česká literatura, ačkoli se to dnes nechce přiznávat! (Josef Hora)

1927 ►

Šaldova úloha a poslání ve vývoji české moderny jest zároveň slavná jako nevděčná, právě tak vznešená jako odpovědná: úloha iniciátora, tvůrce, zakladatele a vůdce. (Karel Teige)

1927 ►

Ale dílo F. X. Šaldy nebylo nikdy módní. Je moderní, to jest: trvá. (Vítězslav Nezval)

1927 ►

Šalda je básník v kritice. Ale není básníkem v lyrice. (Pavel Fraenkl)

1928 ►

Zakládá vlastní „list pro poezii, politiku a život“ Šaldův zápisník, který po devět ročníků sám rediguje, zaplňuje většími uměnovědnými studiemi, literárně a společenskokritickými články, překlady a původní básnickou a prozaickou tvorbou. Časopis vydává nakladatelství O. Girgala, které převezme rovněž aventinské závazky k realizaci sebraného díla. Pod tíhou hospodářské krize na počátku 30. let je však Girgal posléze nucen od projektu odstoupit.

1932 ►

Josef Hora uspořádá k Šaldovým 65. narozeninám sborník, do něhož přispěje přes třicet Šaldových příznivců, mj. J. Čep, V. Černý, B. Fučík, F. Halas, M. Majerová, J. Mukařovský, V. Vančura.

1932 ►

Šalda dorostl na významný zjev, kterému nesmíme lichotit, kterému musíme rozumět. (Jiří Mahen)

1932 ►

Jen na základě měr, které si dílo samo v sobě přináší, můžeme je hodnotit a jen z něho lze se dostat k osobnosti tvrůrcově, po jejímž typu se ptáme. Ale dnes má Šalda alespoň satisfakci, že se pojetí jeho nebo pojetí blízká jeho, v kritice i literárním dějepisu, počínají současně objevovat ve všech stranách Evropy. (Václav Černý)

1932 ►

Tvrdí — li literární teorie dnešní, že básnické dílo jako umělecký fakt je nerozložitelné a že každá z jeho složek nabývá své estetické platnosti toliko poměrem k souboru složek všech, neopustila základ naznačený Šaldou. (Jan Mukařovský)

1934 ►

Vychází kniha Mladé zápasy (Juvenilie II.), obsahující „posudky, odsudky, útoky“ z let 1893/1899. Touto publikací se ujalo vydávání Šaldova sebraného díla, ale také Zápisníku nakladatelství Melantrich; spolu s ředitelem nakladatelství B. Fučíkem Šalda sestaví definitivní autorskou koncepci svých spisů.

1936 ►

Melantrich vydává soubor studií a článků Časové a nadčasové, poslední část sebraného díla zveřejněnou za Šaldova života. Všech 13 svazků melantrišského souboru bude dokončeno pod patronací Společnosti F. X. Š., již B. Fučík založí, v roce 1941. Po válce iniciují V. Černý, J. Mukařovský, J. Pistorius a F. Vodička nový projekt spisů, který již není široce koncipovaným výborem, nýbrž sebráním celého díla, čítajícím dosud, včetně reprintu Zápisníku, na 30 svazků. Poslední díl Zápisníku vyšel v Českém spisovateli v roce 1995; soubor Šaldových básní v nakladatelství TORST v roce 1997. Zbývá vydat román Loutky i dělníci boží a dodatky k souboru Kritických projevů.

1936 ►

Svou životní jistotu Šalda čerpá stejně jako básník nazíráním, s nímž kombinuje poznání vědní a spekulativní. Teprve všechno toto dohromady tvoří Šaldu; ale přesto by ještě úhrn těchto intelektuálních potencí mohl snadno vyjít naprázdno, suše, abstraktně, kdyby zde nebylo mohutnosti, která poutá vše nerozlučně v novou mohutnost jedinou: kdyby zde nebylo obraznosti básnické; teprve ta spojuje fakta vnějšně nesouvislá, teprve ona tvoří z jevů životních, uměleckých a jiných syntézu, po níž touží každý tvůrce. (Bedřich Fučík)

1937 ►

4. dubna Šalda umírá v pražském sanatoriu Sanopz. Jeho ostatky jsou uloženy do rodinného hrobu v Hostivaři.

1937 ►

Uvědomujeme si, že zemřel umělec, který v Čechách poprvé dokázal, že kritika může být poezií a že soudit umění znamená je spolutvořit, a nikoli uštěpačně je glosovat. (Voskovec & Werich)

1938 ►

29. března se sešla v Umělecké besedě v Praze první valná schůze Společnosti F. X. Šaldy. U jejího zrodu stál dr. Bedřich Fučík. Prvním předsedou se stal Emanuel Chalupný, místopředsedou Josef Hora a jednatelem Bedřich Fučík. Za své poslání uváděla společnost F. X. Šaldy ve svých stanovách „přispívat spoluprací členů k udržování odkazu F. X. Šaldy jako živého činitele kultury české i všelidské“; svého cíle chtěla dosáhnout publikováním, studiem a popularizací Šaldova díla, dále sbíráním jeho rukopisů i hmotných památek. Společnost F. X. Šaldy byla zrušena úředním výnosem v roce 1951.

1990 ►

3. dubna se v Síni Boženy Němcové v Památníku národního písemnictví na Strahově konala ustavující schůze obnovené Společnosti F. X. Šaldy. Jejím prvním předsedou se stal teatrolog Jan Kopecký, místopředsedkyní spisovatelka Eva Kantůrková a jednatelem literární historik Emanuel Macek, který znovuzrození Společnosti F. X. Šaldy po listopadu 1989 inicioval.